waldorfská pedagogika všeobecně

Svět je dobrý
Svět je krásný
Svět je pravdivý

Založení první waldorfské školy provází pro někoho možná kuriózní okolnosti. V roce 1919 oslovil Emil Molt, majitel továrny na cigarety Waldorf Astoria, filosofa, antroposofa Rudolfa Steinera s cílem vytvořit školu pro děti svých zaměstnanců. Odtud tedy pochází název waldorfská pedagogika.

Nový učební plán si stanovil za cíl vychovávat mladé lidi tak, aby již nikdy nedopustili opakování hrůz 1. světové války [1], a to si žádalo odlišný přístup k dětem již od útlého věku od přístupu do té doby (a do jisté míry až do doby dnešní) uplatňovaného. A tak v německém Stuttgartu vznikla první alternativní waldorfská škola.

Waldorfská pedagogika tedy vychází z učení Rudolfa Steinera. Ten vždy zdůrazňoval, že ve škole nejde ani tak o to získat vzdělání jako takové, ale spíš o vytvoření co nejlepších předpokladů ke schopnosti vzdělávat se celoživotně. [2]

Waldorfská pedagogika je postavena na celostním přístupu k dětem. Snaží se v nejvyšší možné míře respektovat individualitu dětí, jejich talent, temperament, potřeby a zvláštnosti související s věkem, osobním vývojem i vztahem k okolí a společnosti. Proto je kladen velký důraz na osobnost učitele, jeho autoritu, morální a etické kvality, způsob výuky a vedení dětí.

Důležité je také školní prostředí, které má působit harmonicky, v souladu s hodnotami, které jsou dětem vštěpovány. Obvyklé vybavení, pomůcky a celková atmosféra waldorfských tříd vychází z přírodních materiálů (dřevo, včelí vosk, vlna, len, hedvábí...). Výzdoba bývá tvořena dětskými výtvarnými pracemi a rukodělnými výrobky.

Waldorfská škola se snaží u dětí posilovat sociální cítění. Neznamená to ale neschopnost absolventů obstát v dnešním životě plném konkurenčních bojů. Své schopnosti uplatňují žáci v týmové práci, učí se vzájemně poznávat a doceňovat své kvality. Jejich prioritami budou (a ze zkušenosti již víme, že u všech absolventů jsou) plnohodnotné mezilidské vztahy a smysluplná práce, která sama přináší radost a uspokojení, místo honby za ziskem na úkor potřeb ostatních.

Waldorfská výuka doplňuje tradiční předměty praktickými a uměleckými obory, které nejsou kladeny pod úroveň ostatních předmětů (jako bývá v klasické výuce např. český jazyk, matematika apod.), a tak mají všechny děti šanci se rovnoměrně uplatnit. Tomu také přispívá slovní hodnocení (místo známkování) po celou dobu povinné školní docházky. Všechny předměty vyučované ve waldorfské škole vychovávají k úctě k práci druhých, k životnímu prostředí a přírodě.

V každém okamžiku výuky jsou zapojovány všechny smysly tak, aby byly osloveny i hlubší sféry paměti a samotná duše dítěte. Učení neprobíhá jen sbíráním holých informací, ale prostřednictvím zážitků s především zodpovídáním otázek, které vyvstaly při společné práci s učitelem. Analytický přístup podporuje tvořivost a učí svobodě. [3]

O waldorfské škole se říká, že vychovává ke svobodě. To však neznamená, že děti mají při výuce příliš mnoho volnosti a výchova je liberální a svobodomyslná. Je tomu zcela naopak. Waldorfská pedagogika přistupuje k dětem tak, jak to v daném okamžiku odpovídá jejich vývojové fázi. Znamená to, že z počátku se objevuje až posvátná autorita učitele, která se však postupně mění v demokracii, neboť z žáků se s jejich věkem stávají takřka plnohodnotní partneři učitele.

Použitá literatura:

1, 2, 3   Beil, Z., Kreativita ve škole 7. díl, Jak založit alternativní školu, Olomouc: A&M Publishing, 2007, ISBN: 978-80-903-654-6-9